Navíc se nám zdá, že se nám tento nešvar nějak rozmáhá. Nedávno mi odmítli dát vodu také u Kejklíře nebo jak se to teď jmenuje – k obědu za dvě kila. Takže ať žije vodovoda.cz!

Základní jízdné ČD OL-PHA je dražší, IN karta je taky dražší než RegioJet. Sporotiket ČD je ale levnější než zvýhodněné jízdné s kreditovou jízdenkou RegioJetu – 170 bez místenky vs 190 Kč s místenkou – a výhodou Sporotiketu jsou pevně dané podmínky. Akce RegioJetu jsou totiž vázány na počet volných míst, tedy na aktuálním obsazení spoje, zatímco Sporotiket stačí nakoupit týden před odjezdem. Čistě na cenu tedy vyhrávají pro stálého cestujícího ČD. Přesné srovnání cen se dá najít někde na netu, hledejte. Celkově to vypadá, že čím delší trať, tím více se RegioJet vyplatí.

V základu rozdávají v RegioJetu kafe nebo vodu, a ceny čerstvě připraveného občerstvení jsou navíc téměř směšné oproti jiným (čtěte: reálné) – pití snad za deset, křupavý rohlíček se šunkou a křenem za pětadvacet a zkusil jsem i sushi (předpřipravené) za osmdesát – za tu cenu naprostý luxus, ale znalec sushi nejsem. Jedete-li delší trasu, vyplatí se určitě RegioJet. A rozhodně si nekupujte na nádraží oschlé bagety a předražené balené vody, vzhledem ke kvalitě podávané ve vlaku RegioJet je to nesmysl!

Pohodlí ve vlaku odpovídá i v nejhorších místech standardu rakouských vagónů nasazených ČD na spoje EC/IC – tedy dost místa a zásuvky (jsou to ty šedočervené vagóny). O Pendolinu se nebavím, to je vlak pro trpaslíky a jeho jedinou výhodou je rychlost – kdo seděl u toho mrňavého stolečku ve čtyřech, tak ví svoje :). Nejlepší místa ve vlaku RegioJet jsou v letadlových vagónech – je tam samostatná řada, tedy luxus. Pak jsou dobrá i místa vedle – široká, se stolečkem pro čtyři lidi, dostatečné pohodlí. Všude kožená sedadla.

Kromě výše uvedených vagónů jezdí i vagóny s kupéčky po šesti – tam je nejlepší brát místa od jedničky, kde jsou kupéčka prostornější a pohodlnější (taktéž kožená sedadla). Nejmenší kupéčka najdete v těchto vagonech u obsluhy  (poslední čísla) – ta odpovídají tomu, co je u ČD nejvyšší třída (plátěná sedadla). Protože se při koupi jízdenky blokují i místa, je nejlepší nakupovat co nejdříve, že jo :). Zásuvky jsou v kupéčkách až u okna a tam jsou také stolečky, takže pojedete-li s notebookem v kupéčkovém vagónu, rozhodně si rezervuje místo u okna. Vozy prý nejsou nové, ale použité a upravené. Všiml jsem si rozdílné hladiny hluku – vagón cestou zpátky byl výrazně tišší než cestou tam (taky žádná hrůza), použití otevřených sluchátek bylo v obou případech naprosto v pohodě.

Výhodou sedadel v kupéčkách blízko obsluhy je legrace, bavil jsem se celou cestu zpět a spolucestující také. Občas jsou slyšet věty jasně určující např. domovskou stanici personálu – „klima nejede bo je dole pantograf“ případně „nejde ani kavovar a bez kafe nikam nedojedem“ (to je přesný přepis včetně diakritiky). S obsluhou byla vůbec legrace, např. steward ujistil cestujícího, že stihne objednané víno dopít než dojedeme do Pardubic, přičemž za minutu po jeho odchodu se ozvalo hlášení „vážení cestující, za chvíli zastavíme ve stanici Pardubice.“ Zkrátka bylo vidět, že nejsou zajetí, nestíhají a navíc zákazníci zkoušeli fakt všechno. Nicméně snažili se a myslím, že toto časem odladí. Srovnávat servis s ČD v tomto případě není na místě – nemají jej, možná tak v Pendolinu v jedničce, ale tím fakt nejezdím.

Jízdenky nakupujte na www.regiojet.cz, je to lepší a pohodlnější než na nádraží. Součástí je i rezervace místa, takže uvidíte, kde v jakém vagónu je co volného (viz předchozí odstavce). Nákup je jednoduchý, při prvním nákupu vám to nabídne možnost zřízení kreditové jízdenky – dostanete číslo, k tomu zadáte heslo a číslo kreditky. Nabijete kredit a cesty jsou levnější. Kartičku ani nic dalšího nepotřebujete a stejně tak ve vlaku nepotřebujete vytištěnou jízdenku! Obsluha ví, kdo kde má přistoupit, takže když si sednete na svoje místo, nic se neděje, a když si sednete na neobsazené místo, přijdou a zkasírují vás. Jízdenku můžete přes web zrušit ještě patnáct minut před odjezdem a bez storno poplatku. Takhle by mělo vypadat 21 století :).

Daňový doklad najdete po cestě na webu RegioJetu – ale měl jsem s tím potíže, stejně jako s celým webem (pomalý). Před cestou tam bylo jen potvrzení o registraci místa, po cestě už daňový doklad, ale prý je to tam už dřív. Projeté doklady po čase mizí, najdete je v historii. Chrome má však problém s tiskem, Firefox je OK. Podrobnosti o rezervaci přijdou e-mailem, ocenil bych kdyby tak bez ptaní přišel i daňový doklad v PDF jako u ČD, vše by bylo jednodušší. Celkově jsou weby ČD a RegioJetu srovnatelné, ale neznalému se lépe nakupuje u RegioJetu – slevy a akce ČD jsou dost neprůhledné a jejich vyhledávač nenabízí nejvýhodnější možnosti, RegioJet ano.

Trochu zlobila wifi, resp. zlobila trochu dost. Nevím, jak mají řešeno připojení, ale bezdrátová síť „ZLUTY“ byla vysloveně tragická. Cestou tam jsem v jednom vagóny chytl síť „servis“, která byla lepší :), ale ne o moc. Když to jelo, byla odezva slušná, ale většinu času nejelo připojení ven a pakety končily na vnitřní síti asi někde ve vlaku. Dosvědčoval to i částečný zmatek stewardů, kteří mají všechna data o registracích cestujících online na Internetu  :). Naštěstí měli i vytištěný papír, tedy klasika. Zatím tedy nespoléhejte na vždy dostupný Internet a jestli ho potřebujete, pojistěte se GPRS/EDGE mobilem nebo modemem. Toto je ode mne největší výtka a doufám, že připojení k netu RegioJet opraví a dostane na nějakou slušnou úroveň.

Taky nepočítejte s tím, že RegioJet bude jezdit vždy přesně na rozdíl od ČD. Zdaleka ne všechno zpoždění ČD je dáno jejich neschopností, velkou část mají na starosti kreténi s auty na přechodech, sebevrazi, divá zvěř atd. Během cesty do Prahy jsme s RegioJetem nabrali asi 5 minut zpoždění (výluka na trati – stáli jsme v Třebové), zpátky bylo vše v pohodě.

Celkově dávám 1- s výtkami za chyby, které podle mne opraví velmi brzy. I kdyby ne, pořád to bude lepší než to, co nabízejí České dráhy. Panu Jančurovi fandím a zcela souhlasím s Jirkou – ten zatuchlý drážní puch už bylo třeba řádně vyvětrat :).

Zkrátka a stručně: ve mně získal Regiojet věrného cestujícího na linkách Olomouc – Praha a Olomouc – Ostrava. Zkuste to taky a uvidíte!

Nůž hodný broušení komentovat nebudu – jestli to nepoznáte, tak to sami brzy zjistíte. Plech se totiž nabrousí dost rychle, ale ještě rychleji se ztupí :). Nicméně není úplně k ničemu – máte-li něco takového, můžete na něm cvičit broušení. Jestli chcete něco vědět o používaných materiálech, tvrdosti, houževnatosti a podobně, podívejte se na www.noze-nuz.com. Není úplně nezbytné to číst, ale je to celkem zajímavé. Budete-li si kupovat kvalitní nůž, tzv. minimálně do konce života, mrkněte se nejdříve na vlastnosti použitého materiálu.

Brusný kámen není žádná věda, stačí vám třeba kámen dvouzrnný 50x25x200 49C150/320N7V. Menší si nekupujte, špatně se na nich brousí větší nože. Malé brousky se hodí tak akorát na delší cesty (jsou malé a lehké) a víceméně jen jako nouzovka – a v nejhorším postačí půlka brousku na kosu za cca 30 Kč z železářství. Jakožto správný purista mám doma i přírodní břidlici, ale je to opravdu zbytečné. Kvalitní přírodní kameny jsou dost drahé a u levných není záruka „obsahu“ – nikdy nevíte, nebude-li mít vadu. Uvedený zelený karbid je umělý a opravdu bohatě postačí. Na běžnou potřebu je dost zbytečné kupovat si japonské kameny za > 1000Kč. Navíc japonské nože z překládané oceli se v běžné domácnosti hned tak nevidí :).

Ještě poznámky ke kameni: myslel jsem, že se dá celkem běžně koupit v železářství, ale asi nedá, už několika lidem jsem jej objednával a doporučoval. Uvedený odkaz je nejlevnější, co jsem našel (okolo 200 Kč s poštovným v r. 2011). Záměrně doporučuji univerzál, se kterým nabrousíte všechno dostupné v okolí. Vyzkoušeno. Pro velmi tvrdou ocel bude lepší černý karbid (48C150/240N9V), pro měkčí plech asi bílý korund (99A150/320O6V) – více informací na odkazu o vlastnostech materiálů.

Kromě brusných kamenů se dají koupit i různé brusné sady se speciálními kameny, nástroji na dodržení úhlu broušení atd. Na běžné použití (kuchyňské a kapesní nože) jsou podle mne zbytečné, viz úsloví zmíněné v perexu, navíc značně předražené. Možná se hodí ve speciálních případech, kdy jsou nároky na ostří maximální, ovšem stále se nabízí otázka, jak bez nich brousí ti japonští mistři :). Jestli chcete být in, kupte si to. Pro doplnění uvádím tabulku zrnitosti brusných kamenů:

Jak brousit v několika stručných bodech:

• Brusný kámen by měl být neustále mokrý, na mnou doporučený brousek postačí voda.
• Osobně mám na vlhčení takové udělátko z tenké bužírky (zbytek je fyzika základní školy).
• Nožem táhneme proti ostří nebo kroužíme po brousku (používám obojí). Pozor na souměrnost ostření!
• Špatně udělané ostří se musí vybrousit – čili de facto znovu vytvořit na hrubém kameni.
• Vytvořit dobré ostří je někdy na dlouho (hodiny), ale pak už se to jen vyplácí.
• Teprve správné ostří brousíte na jemném kameni.
• Čím hrubší broušení, tím více můžete tlačit na čepel.
• Dodržujte stejný broušení úhel z obou stran – chce to trochu cviku, časem to přijde.
• Ostrý úhel – lépe řeže, je „ostřejší“ (třeba břitvy), ale snadno se tupí.
• Tupý úhel – není tak „ostrý“, ale dlouho vydrží (praktické do náročných podmínek).
• Ostří testuji na novinách – ostrý nůž snadno prořeže kompletní přeložené Lidovky :). Taky dobře holí :).
• Test na listu papíru – kolmo k hraně papíru položit ostří a jemně táhnout za konec nože. Tupá část neřeže.
• Na ostří se dá koukat proti světlu – jsou-li vidět odlesky, má chyby (tupé „plochy“ odráží světlo).
• Při broušení se soustřeďte a hlavně bacha na ruce!

Víc psát nebudu, nemám čas a je to zbytečné. Nic to nechce, stačí vám dopoledne (max. jeden den) na vyzkoušení a nějaké ty testy. Vypadá to možná složitě, ale všechno je hodně jednoduché. Kupte si ten šutr, vezměte z kuchyně nějaký plech maskovaný jako nůž – určitě tam bude – a zkuste to. Až to budete umět, nabruste si všechny nože doma v pořadí od nejhoršího k nejlepšímu. Chvíli to možná potrvá, vyplatí se to. Mít v kuchyni stále ostré nože je k nezaplacení – a když si je dobře vybrousíte, je naostření tupého nože otázka chvilky. Plechy stejně časem vyhodíte.

Proč tohle všechno? Protože tupý nůž řeže, co nemá! Vždy a všude, pamatujte si to!

Jestli stále nevíte, podívejte např. na bmprofit.cz nebo stránky nožíře Josefa Pajla, kde je méně povídání, ale zase je tam video. Když už tam budete, doporučuji prolistovat si galerii, je to fakt bomba! Pár kousků jsem si osobně osahal, je to fakt nádhera.

Protože:

• Nechci, aby mne bolel každý pokus o pohyb.
• Nechci žrát na všechny svoje neduhy dvacet prášků denně (zcela marně).
• Nechci být ve stavu, kdy se neumím sám najíst nebo napít.
• Nechci, aby mne na záchodě někdo sledoval, jestli „už jsem“.
• Nechci budit zbytek rodiny několikrát za noc kvůli tomu, kolik je hodin.
• Nechci terorizovat všechny okolo nesmyslnými příkazy.
• Nechci se koukat z okna ven bez možnosti vstát a jít se tam podívat.
• Nechci si dělat do vlastní postele bez možnosti to ovlivnit.
• Nechci být naprosto ve všem závislý na jiných lidech.
• Nechci ležet a čekat několik let na smrt jako na vysvobození.

Mohl bych vymyslet ještě dalších padesát bodů, ale je to celkem zbytečné. Píšu sem hlavně proto, abych se po dalších čtyřiceti letech věděl, kam a na co se při rozhodování podívat. Eutanazie je citlivé téma a nikdy bych nechtěl rozhodovat o smrti jiných lidí. Ale dovedu si představit situaci, kdy bude dobré mít možnost rozhodnout o své vlastní smrti a proto budu legalizaci podporovat. Dlouho jsem přemýšlel, ale mám jasno.

Odpůrci eutanazie se obvykle ohánějí humanismem a právem na život. Hmm, a co právo na smrt? Žijeme v době, kdy je běžné zajít si na potrat a život vzít. Čistě logicky – máme-li právo takto rozhodovat o cizím životě, proč nemůžeme rozhodovat o svém?

Až mi někdo bude argumentovat proti, pošlu ho do nějaké LDNky nebo do hospice, ať se podívá, jak to vypadá, když se konec života moc nevyvede. Jestli se vrátí se stejnou argumentací, zařídím mu tam na tři měsíce brigádu – problém to nebude, lidí v tomhle oboru je trvalý nedostatek.

Já tam viděl ležící skoro-mrtvoly, většině případů uměle udržované při životě. Doktoři dneska umí zachránit člověka hrobníkovi z lopaty, bohužel tak často prodlužují nejen život, ale i utrpení – velmi často zbytečně. Takhle nevypadá ani humanita, ani život, ani úcta k němu.

Až bude jednou referendum o euthanazii, tak řeknu „ano.“ Protože vím, že se to jednou bude týkat i mne.