Bibri.net

Bydlím v centru města a jedna z věcí, které mne mírně otravují, jsou spoluobčané obracející se na mne s různými požadavky. Není dne, aby mne někdo na ulici nezastavil. Někdo chce peníze na rum, jiný příspěvek na postižené děti, další jídlo pro chromé tuleňe nebo vesmírné lidi, kteří se tu co nevidět objeví. U radnice chtějí podpis proti vstupu Turecka do EU, hned za rohem chtějí podpis pro vstup Turecka do EU a o kousek dál chtějí rovnou zrušení EU. A velmi často chtějí vyplnit nějaký malý (rozuměj: hodinový – „máte chviličku času, pane?“) dotazník.

Kdysi jsem pár dotazníků vyplnil v domnění, že ovlivním trh a začnou se vyrábět pořádné věci místo zmetků. Pak mi ale kamarád z reklamní (moderně: marketingové) agentury vysvětlil, že se svými názory neovlivním ani odchylku u statistické odchylky a tudíž je mé snažení naprosto k ničemu. Od té doby se dotazníkům vyhýbám jako čert kříži, ale není to jednoduché. Ono totiž prosté odmítnutí někdy nezabírá, protože tázající jsou značně dotěrní. A když neuspěje jeden, zkouší to druhý a tak podobně. Cesta krásným městem se tak mění v kličkování davem a hlídání úzkých míst, která si tito „průzkumníci trhu“ vybírají. Našel jsem způsob, jak s nimi neztrácet žádný čas, ale být přitom milý a otevřený a ještě si zajistit, že mi alespoň na den dají pokoj.

Trochu mi poradil známý, který je jednu dobu dělal. Celá akce u mne probíhá zhruba ve třech fázích. První fázi říkám inicializační. Tihle tazatelé totiž většinou dostanou vytipované skupiny, na které se mají zaměřit – tlustí, hubení, fousatí, staří, mladí apod. Jakmile takového tazatele (obvykle v davu mezi Horním a Dolním náměstím) zahlédnu, nevyhýbám se mu a zamířím přímo k němu. Podle jeho reakce během chvilky zjistím, zda jsem zrovna zajímavý nebo ne. Když nejsem a nevšímá si mě tak vím, že mám minimálně na půl dne pokoj, spíš na celý den (víc než dvě témata denně se nezpracovávají).

Pokud ke mne zamíří, je jasné, že spadám pod aktuální cílovou skupinu a musím jednat. Začíná fáze dvě. Abych zbytečně neztrácel čas, zahájím hovor již z dálky a zeptám se jej, co by tak potřeboval(a) a podle toho, co zrovna potřebují, odpovím tak, aby to vyznělo negativně. Např. když se zajímají o televizi, tak tu doma nemám (opravdu ji nemám), žvýkačky nežvýkám i když přicházím o osvěžující pocit a zamrzlou ložnici, kávu nepiji takže nepoznám jeho lahodnou chuť a prací prášky neznám, protože prádlo pere maminka.

Odpověď nesmí být samozřejmě přehnaná, jinak to poznají a otravují dále. Například jen těžko mi někdo uvěří, že nepiji pivo nebo nejím maso. V takové chvíli se uchýlím k malé lsti a řeknu, že doktoři tvrdí, že bych takové věci jíst (pít/kupovat/sledovat) neměl. Což je ostatně pravda, protože neznám nic, co by doktoři alespoň jednou takto neocejchovali. Akční fáze dvě končí – většinou mi věří, takže s nacvičeným omluvným úsměvem prohodím, že jim asi nepomohu a mizím v davu za svým cílem. Většinou bez časové ztráty.

Fáze tři – opakovací – nastává jen někdy a to většinou tehdy, když jdu stejným průchodem podruhé. Protože se průzkumníci shlukují ve skupinkách, z nichž jednoho už jsem potkal cestou tam, fáze tři často odpadá. Stane se ale, že se někdo znovu pokusí. Pro tento případ mám připravenu krátkou a údernou větu „promiňte, již jsem to probíral s kolegou.“ A je hotovo.